ROSKA Brno - město

Oceans of Hope (Oceány naděje) je skupina lidí s RS, jejímž cílem je dát dohromady další podobné lidi a dát jim možnost plavit se společně na plachetnicích po moři. V roce 2016 podnikli první cestu v Turecku a na rok 2017 bylo vybráno Chorvatsko. 10 lodí a 60 námořníků.  Zakladatelem OOH je Brit, Robert Munns, se kterým spolupracuje dánský lékař Mikkel Anthonisen.  Oba měli podobnou ideu a výsledkem je Oceans of Hope. Nabídka zúčastnit se ročníku 2017 mířila k lidem s RS z celého světa.

Než jsem se rozkývala, bylo pozdě. A pak náhle, začátkem jara, organizátoři doplňovali náhradníky místa po těch, kteří z různých důvodů nemohli jet. Takže to bylo znova na stole. Tři měsíce do startu. Nádech, výdech, jedu. Startovné zaplaceno, nastal čas na jazykovou přípravu. Měla jsem štěstí a osud mi přihrál skvělého učitele a začali jsme nacvičovat scénky co si počít na letišti, konverzaci v restauraci, jak se zeptat na cestu a podobná pro přežití zásadní témata. I když jsem po dvou měsících cítila jistou změnu, jistá v kramflecích jsem si teda nebyla. S mírnou skepsí jsem zhlédla několik výukových videí na youtube o jachtingu. Nabalila jsem batoh podle doporučeného seznamu a měl 13 kg. Když jsem ho nahodila na záda, podlomila se mi kolena. Autobusem do Vídně a dál vzduchem. A pak už jsem vystoupila na letišti ve Splitu a začalo to doopravdy.

Autobusem jsem se svezla do Trogiru a do přístavu došla pěšky. Za taxík utrácet přece nebudu. Bylo tam odhadem 300 dosti podobných plachetnic. Některé měly na stožáru vlajku s logem Oceans of Hope, tak jsem se vydala tím směrem. Během odpoledne se sešla celá posádka. Dvě Britky, dvě Dánky, jedna Belgičanka, já a kapitán, Brit. Rozuměla jsem jim omezeně, ale nějak to šlo. Během prvních hodin a vlastně pak celou dobu jsem své jazykové nedostatky vyvažovala empatií, technickým důvtipem, odvahou a pracovním nasazením. Stala jsem se lodním pokladníkem a postupně jsem se z posledního plavčíka vypracovala na velitele hlídky.

Plachtění je pro lidi s mírným pohybovým hendikepem nečekaně vhodný sport. Když překonáte tři schody do podpalubí, je všechno na rovině a blízko. Jachta musí být zařízena s ohledem na maximální využití prostoru, takže od dřezu k jídelnímu stolu a odtud do postele je to pár kroků. Když chytnete vítr, cítíte, jak vám čechrá vlasy, napíná plachtu, naklání loď, je všechno rázem v pohybu. Také hrníčky od kávy rády běhají v takové chvíli po stole, takže před tím, než napnete plachty, musíte uklidit. Manipulace s plachtami vyžaduje silné ruce a součinnost více členů posádky, ovládání lodi je týmová práce.

Foto 2: Jachta pro celkem osmičlennou posádku a život na palubě, pohled do kuchyně, kajuty a společného obytného prostoru.

Na rozdíl od cestování po souši, kde člověku nezbývá, než se držet předem hotových cest, moře je plocha. Můžete to rozjet, přibrzdit, zahnout doprava nebo doleva kdykoli vás napadne. Na rozdíl od cestování po souši ovšem na moři nemáte pod nohama, tedy pod lodí, k mořskému dnu někde desítky a jinde jednotky metrů. Takže na mapě sledujete nejen kurs, zda plujete žádoucím směrem, ale taky hloubku. Také jsme cvičili záchrannou operaci pro případ „muž přes palubu“. Pokud potkáte loď větší než je ta vaše, má přednost. Večer je čas nejen na společné vaření, ale taky relax na palubě, to když loď zakotví v klidné zátoce a okolo jsou jen skály s trnitým křovím. Na průzkum opuštěného pobřeží se můžete vydat na člunu, který má každá plachetnice na palubě. Některé dny jsme naopak zakotvili v rušném přístavu, ve kterých už na nás dýchala prázdninová atmosféra plavek, ryb a vína.

Foto 3:  Kotvení na bóji, průzkum pobřeží na člunu, společné stolování

Z Trogiru jsme za dva dny dopluli do známého přímořského letoviska Šibenik. Přístav je již od 16. Století chráněn pevností a v průplavu je vyústění kanálu pro ponorky z dob studené války. Zde jsme doplnili zásoby a úzkým kanálem propluli až do města Skradin, které je vstupní branou do národního parku Krka. Zapálenější  posádky vyrazily za svítání po řece, aby si prohlédly známé, působivé a v tuto dobu ještě návštěvníků prosté vodopády na řece Krka.

Foto 4: Řeka Krka a její vodopády. Někdo se přijel podívat po souši, někdo po řece.

Předposlední noc jsme zakotvili v přístavu na ostrově Drvenik. Je to místo, kde se zastavil čas. Ovšem ráno poklidnou hladinu přístavu brázdili závodníci! Pro pobavení posádek i sebe sama kapitáni uspořádali závod nafukovacích člunů přes půl šíře přístavu. A není to jen o rychlosti! Do závodu mohou nastoupit jen v maskách a jak můžete vidět, některé posádky své kapitány opravdu nešetřily. Kdo byl nakonec první a kdo poslední v kronikách nestojí, ale že si všichni užili skvělé dopoledne, je jisté.

Foto 5: Ostrov Drvenik a závod kapitánů v maskách

Společná závěrečná večeře v trogirské restauraci byla nejen výtečná podávanými pokrmy, ale také nadšením a veselím všech účastníků. Z každé lodi byl vyhlášen nejužitečnější námořník a na Královně Viktorii jsem to byla já. Sbírka lidí ze 14 zemí světa.  Před týdnem cizí lidé, po týdnu stráveném „pod jednou střechou“ kamarádi. Nikdo není sám, každý má ve svém srdci kapku naděje, že přes obtíže, které mu život staví do cesty, ve spolupráci s ostatními ve všech výzvách obstojí. A každý tím, že nasedl do letadla, prožil týden aktivního sportu i odpočinku, seznámil se s novými lidmi a podporoval je, smál se s nimi i pracoval, právě tím rozšířil svoje schopnosti a překročil limity, o kterých se možná domníval, že značí hranice možného.  Oceán naděje, kapka naděje v srdci každého z nás. A co je oceán, než jen velké množství kapek?

Foto 6: Závěrečná večeře – já v oranžovém tričku se svou posádkou a Robertem Munnsem, rozlučkové foto s belgickou výpravou, cesta domů.

Olga Rubinová, Roska Brno–město